„Slyšel jsem, že máš psa,“ prohodil Horác. „Jak se jmenuje?“
„Je to fena,“ odpověděl Will. „A ještě jsem se nedostal k tomu, abych jí dal jméno.“
Horác zadumaně hleděl na fenu.
„Blekí by se k ní hodilo,“ navrhl po chvíli. Will povytáhl jedno obočí.
„To je vážně vynalézavé,“ poznamenal. „Jak jsi vůbec na něco takového přišel?“
Horác se rozhodl, že uštěpačnosti si nebude všímat. „Pořád lepší než říkat mu ‚pse‘.“
„Jí,“ opravil ho Will. „Je to fena, ne?“
„To je jedno,“ pokračoval Horác. „Pes by měl mít jméno. A ty mi nemáš co vyčítat, že nejsem vynalézavý, když jsi sám zatím žádné jméno nevymyslel. Blekí je lepší než nic.“
„To není tak jisté,“ odvětil Will.
„Nu, já mu budu říkat… promiň, jí… Blekí,“ rozhodl Horác.
Will pokrčil rameny. „Když chceš. Ale je to chytré zvíře. Pochybuju, že bude na takové obyčejné jméno slyšet.“
Urostlý válečník náhle ostře hvízdl a zavolal: „Blekí! Stůj, holka!“
Fena okamžitě přestala pátrat po okolí a otočila se k němu, s jednou přední prackou zvednutou a hlavou zvědavě nachýlenou ke straně. Horác se vítězoslavně rozmáchl rukou směrem k Willovi. Will posměšně ohrnul nos.
„To nic nedokazuje!“ protestoval. „Slyšela hvízdnutí, to je všecko! Klidně bys mohl zavolat… Žemlovko a ona by se zastavila!“
„Žemlovka?“ opakoval Horác a tvářil se, že nevěří svým uším. „To je jméno, které navrhuješ ty? A to máš odvahu mít něco proti Blekí?“
„Chtěl jsem jen říct, že se zastavila, protože jsi zapískal,“ trval na svém Will.
Dojeli k čekající feně a Will koutkem úst ucedil: „Zrádkyně.“
Horác ho ale bohužel slyšel.
„Nu, oproti Žemlovce je to mírné zlepšení, že, Blekí?“ prohodil.
A k Willovu trpkému zklamání fena štěkla, jako by souhlasila, a pak jako šipka znovu vyrazila vpřed a pokračovala v průzkumu. Horác se spokojeně usmíval. Pak usoudil, že už by měl Willa přestat trápit.
Žádné komentáře:
Okomentovat