Úsměv se z Willových rtů vytratil, když bystré oči velký kus vpředu něco zahlédly. Bylo to téměř ukryté ve vysoké trávě u cesty.
Na jeho chování se nijak neprojevilo, že si všiml něčeho neobvyklého. Něco se pohnulo, tím si byl jistý. A ve vysoké trávě u cesty teď zahlédl něco černobílého – barvy, které mezi podzimní bledou zelenou a červenohnědou naprosto nezapadají.
Vysoká tráva se opět slabě pohnula. Byl to jen nepatrný pohyb, ale žádný vítr, který by ho mohl způsobit, nefoukal – jak bylo jasně vidět na nehybných obláčcích páry z koňského dechu. Will trochu pokrčil ramena a přesvědčil se, že toulec je volný. Mohutný dlouhý luk měl položený na kolenou, tětivu připravenou ke střelbě. Srdce Willovi bušilo trochu rychleji než obvykle. K pohybující se trávě zbývalo sotva čtyřicet kroků.
„Kdo je tam?“ zavolal a nadzvedl luk s vloženým a připraveným šípem.
Žádná odpověď.
„Ukaž se,“ křikl Will. „Ty v tom černobílém. Ukaž se.“
„Máš poslední možnost,“ zvolal.
„Buď se ukaž, nebo za tebou pošlu šíp.“
A pak to uslyšel, zřejmě to byla reakce na jeho hlas. Tiché kňučení – jako když psa něco bolí. Slyšel to i Cuk. Zastříhal ušima a nerozhodně zafrkal.
Pes?, uvažoval Will. Třeba divoký pes, který číhá, až bude moct zaútočit? Zavrhl ten nápad skoro hned, co se mu zrodil v hlavě. Dospěl k rozhodnutí.
Jedním plynulým pohybem vytáhl levou nohu z třmenu, pravou přehodil přes sedlovou hrušku a zlehka seskočil na zem. Patnáct kroků. Deset. Pět… jasně rozeznával černou a bílou barvu v uschlé trávě. Když se přiblížil, rozpoznal v té černobílé ještě něco jiného: matnou hněď zaschlé krve a rudou červeň krve čerstvé. Znovu se ozvalo zakňučení a Will konečně pořádně uviděl to, co ho přimělo zastavit.
„Copak je, hochu?“ promluvil mírně. Pes otočil hlavu za hlasem, a když ho Will zlehka pohladil, znovu zakňučel a očima přejel k dlouhé krvácející ráně, která se táhla od pravé přední lopatky až ke kyčli zadní nohy. Pes ležel na boku, zjevně vyčerpaný, a Will mohl vidět jedno jeho oko. Bylo plné bolesti.
Uvědomil si, že je to ovčácký pes, jeden z velkých pasteveckých psů chovaných v severních pohraničích oblastech a proslavených chytrostí a věrností. Tělo měl černé, s čistě bílým pruhem na krku a na hrudi a s bílou špičkou huňatého ocasu. Nohy byly bílé a černá se opakovala na srsti hlavy, jako kdyby na ní byla kapuce, takže uši byly černé, zatímco přes čenich a mezi očima se táhla bílá lysina.
...
„Tvoje fena…“ začala Allys. „Jak se vlastně jmenuje?“
„Ještě jsem jí nedal jméno. Říkám jí ‚fena‘ nebo ‚děvče‘,“ řekl Will.
Žádné komentáře:
Okomentovat