První týden

Ani po týdnu to není lepší! A ještě se tu objevila nějaká veliká zářivá věc... Ale pěkně hřeje, skoro jako máma Sunny, ale píchá mě do očiček, i když je mám pořád zalepené...

 

První fotky

Nevím vlastně ještě pořádně kde jsem, ale je tu všude strašně zima, světlo a kravál. Budu muset zjistit, k čemu mám tu velikou kulatou věc vepředu a tu malou tenkou vzadu... Taky s těmi čtyřmi zbytečnostmi vespod nevím co si počít - proč tolik? Jenom se mi pletou!

 

 

   

Zkrácená ukázka z knihy Hraničářův učeň - Čaroděj ze severu

 

Úsměv se z Willových rtů vytratil, když bystré oči velký kus vpředu něco zahlédly. Bylo to téměř ukryté ve vysoké trávě u cesty.

Na jeho chování se nijak neprojevilo, že si všiml něčeho neobvyklého. Něco se pohnulo, tím si byl jistý. A ve vysoké trávě u cesty teď zahlédl něco černobílého – barvy, které mezi podzimní bledou zelenou a červenohnědou naprosto nezapadají.

Vysoká tráva se opět slabě pohnula. Byl to jen nepatrný pohyb, ale žádný vítr, který by ho mohl způsobit, nefoukal – jak bylo jasně vidět na nehybných obláčcích páry z koňského dechu. Will trochu pokrčil ramena a přesvědčil se, že toulec je volný. Mohutný dlouhý luk měl položený na kolenou, tětivu připravenou ke střelbě. Srdce Willovi bušilo trochu rychleji než obvykle. K pohybující se trávě zbývalo sotva čtyřicet kroků.

„Kdo je tam?“ zavolal a nadzvedl luk s vloženým a připraveným šípem.

Žádná odpověď.

„Ukaž se,“ křikl Will. „Ty v tom černobílém. Ukaž se.“

„Máš poslední možnost,“ zvolal.

„Buď se ukaž, nebo za tebou pošlu šíp.“

A pak to uslyšel, zřejmě to byla reakce na jeho hlas. Tiché kňučení – jako když psa něco bolí. Slyšel to i Cuk. Zastříhal ušima a nerozhodně zafrkal.

Pes?, uvažoval Will. Třeba divoký pes, který číhá, až bude moct zaútočit? Zavrhl ten nápad skoro hned, co se mu zrodil v hlavě. Dospěl k rozhodnutí.

Jedním plynulým pohybem vytáhl levou nohu z třmenu, pravou přehodil přes sedlovou hrušku a zlehka seskočil na zem. Patnáct kroků. Deset. Pět… jasně rozeznával černou a bílou barvu v uschlé trávě. Když se přiblížil, rozpoznal v té černobílé ještě něco jiného: matnou hněď zaschlé krve a rudou červeň krve čerstvé. Znovu se ozvalo zakňučení a Will konečně pořádně uviděl to, co ho přimělo zastavit.

„Copak je, hochu?“ promluvil mírně. Pes otočil hlavu za hlasem, a když ho Will zlehka pohladil, znovu zakňučel a očima přejel k dlouhé krvácející ráně, která se táhla od pravé přední lopatky až ke kyčli zadní nohy. Pes ležel na boku, zjevně vyčerpaný, a Will mohl vidět jedno jeho oko. Bylo plné bolesti.

Uvědomil si, že je to ovčácký pes, jeden z velkých pasteveckých psů chovaných v severních pohraničích oblastech a proslavených chytrostí a věrností. Tělo měl černé, s čistě bílým pruhem na krku a na hrudi a s bílou špičkou huňatého ocasu. Nohy byly bílé a černá se opakovala na srsti hlavy, jako kdyby na ní byla kapuce, takže uši byly černé, zatímco přes čenich a mezi očima se táhla bílá lysina.

...

„Tvoje fena…“ začala Allys. „Jak se vlastně jmenuje?“

„Ještě jsem jí nedal jméno. Říkám jí ‚fena‘ nebo ‚děvče‘,“ řekl Will.

 

John Flanagan - Hraničářův učeň

Zkrácená ukázka z knihy Hraničářův učen - Obléhání Macindawu:

 

„Slyšel jsem, že máš psa,“ prohodil Horác. „Jak se jmenuje?“

„Je to fena,“ odpověděl Will. „A ještě jsem se nedostal k tomu, abych jí dal jméno.“

Horác zadumaně hleděl na fenu.

„Blekí by se k ní hodilo,“ navrhl po chvíli. Will povytáhl jedno obočí.

„To je vážně vynalézavé,“ poznamenal. „Jak jsi vůbec na něco takového přišel?“

Horác se rozhodl, že uštěpačnosti si nebude všímat. „Pořád lepší než říkat mu ‚pse‘.“

„Jí,“ opravil ho Will. „Je to fena, ne?“

„To je jedno,“ pokračoval Horác. „Pes by měl mít jméno. A ty mi nemáš co vyčítat, že nejsem vynalézavý, když jsi sám zatím žádné jméno nevymyslel. Blekí je lepší než nic.“

„To není tak jisté,“ odvětil Will.

„Nu, já mu budu říkat… promiň, jí… Blekí,“ rozhodl Horác.

Will pokrčil rameny. „Když chceš. Ale je to chytré zvíře. Pochybuju, že bude na takové obyčejné jméno slyšet.“

Urostlý válečník náhle ostře hvízdl a zavolal: „Blekí! Stůj, holka!“

Fena okamžitě přestala pátrat po okolí a otočila se k němu, s jednou přední prackou zvednutou a hlavou zvědavě nachýlenou ke straně. Horác se vítězoslavně rozmáchl rukou směrem k Willovi. Will posměšně ohrnul nos.

„To nic nedokazuje!“ protestoval. „Slyšela hvízdnutí, to je všecko! Klidně bys mohl zavolat… Žemlovko a ona by se zastavila!“

„Žemlovka?“ opakoval Horác a tvářil se, že nevěří svým uším. „To je jméno, které navrhuješ ty? A to máš odvahu mít něco proti Blekí?“

„Chtěl jsem jen říct, že se zastavila, protože jsi zapískal,“ trval na svém Will.

Dojeli k čekající feně a Will koutkem úst ucedil: „Zrádkyně.“

Horác ho ale bohužel slyšel.

„Nu, oproti Žemlovce je to mírné zlepšení, že, Blekí?“ prohodil.

A k Willovu trpkému zklamání fena štěkla, jako by souhlasila, a pak jako šipka znovu vyrazila vpřed a pokračovala v průzkumu. Horác se spokojeně usmíval. Pak usoudil, že už by měl Willa přestat trápit.

 

John Flanagan - Hraničářův učeň